Jak je možné, že krize eura už trvá tak dlouho a jak je možné, že evropští politici připustili tak prudký nárůst nezaměstnanosti?

Euru nelze porozumět bez pochopení jeho historie. Euro se zrodilo z politické ambice evropské integrace. Ekonomika v tomto procesu hrála pouze druhořadou roli. Což je ironické, protože vzdát se vlastní měny je jedním z nejdůležitějších makroekonomických rozhodnutí každé země.

Eurozónu nedrží pohromadě žádná politická unie. Rozhodnutí se musí přijímat na základě kompromisu mezi 17 nezávislými zeměmi. To je neefektivní a pomalý způsob rozhodování.

Chybějící politická unie značně podvazuje schopnost eurozóny efektivně zvládnout ekonomickou a finanční krizi. Krizí stižené země eurozóny se v důsledku toho potýkají s nákladnou deflací. Tento typ přizpůsobení je podobný tomu, co ekonomiky zažily během zlatého standardu před několika dekádami. Ekonomické potíže spojené s deflačním přizpůsobením podněcují politické napětí, které by mohlo rozsévat zárodky budoucí krize.

Alternativou k další integraci je určitá forma rozpadu eura. Pokud se země neshodnou na společném postupu, logickým důsledkem je cesta zpět k nezávislým ekonomickým politikám včetně nezávislých měn. Téma rozpadu eura je komplexní a zůstává nedobře pochopeno. Je kolem toho třeba rozptýlit plno mýtů.

Původní euro zaniklo. Nová verze eura vzniká. Evropští představitelé o ní rádi mluví jako o EMU 2.0. Další verze měnové unie však ještě není dokončena a je příliš brzy s jistotou říci, jakou bude mít nakonec podobu a zda bude schopna přežít současnou ekonomickou a sociální krizi.

Osud Evropy a trajektorie globálních finančních trhů rozhodujícím způsobem závisí na tom, jaký bude další vývoj eura.

Bude silnou měnou? Bude slabou měnou? To, jak se podaří překonat současný mrtvý bod, předurčí budoucnost eura, ovlivní životy miliónů evropských občanů a bude hnací silou výkonnosti mnoha různých finančních aktiv na celém světě.